Parkinsonici se zrychlují

Nedá mi, abych se neohlédl za polovinou druhé sezóny cvičení s pražskými parkinsoniky v “Sámovce”, pokud nám nepřeje počasí, či v “Grébovce”, kde nacházíme útočiště při hřejivém svitu sluníčka.

Před rokem a půl bych si ani nepomyslel, co vše se nechá “vycvičit” s lidmi, kteří mají Parkinsonovu nemoc a jsou již spousty let, spíše i desítek let, za hranicí produktivního věku. Jejich odhodlání cvičit mě učarovalo hned první den našeho společného setkání a tito lidé jsou pro mě vždy nejlepší motivací se každý den zvednout z postele a jít vykonat něco smysluplného. Jsme přátelé, kteří mají společný cíl, hýbat se, zlepšit si náladu a hlavně oddálit projevy této nevyléčitelné nemoci.

V únoru letošního roku jsem u skupinky těchto lidí provedl v celku jednoduchý test, pětkrát za sebou se co nejrychleji postavit ze sedu na židli. S odstupem času, po čtyřech měsících jsem u těch samých lidí test zopakoval a můj údiv nad jejich zlepšením neznal mezí. Rozhodl jsem se s vámi o tyto měřitelné výsledky podělit a zejména motivovat další, kteří už nevěří a jsou smíření se svým stavem.

Testu se zúčastnilo celkem deset lidí, jejichž průměrný věk je 70 let. Z toho se 9 zlepšilo a 4 z nich výrazně, o třetinu až polovinu. Techniku “zvednutí se” jsem ponechal na nich, šlo o to, aby to byl jejich nejrychlejší způsob, a tak není podstatné porovnávat testované mezi sebou navzájem, ale jejich osobní progres “zrychlení se”.

Zde jsou již jejich výsledky a u prvních čtyř i pomyslné pořadí.

1.. Hanka R. (80) 10.2.2016 --- 18,2 s, 15.6.2016 --- 8,8 s (o 52% rychlejší)

2-3.. Láďa K. (61) 10.2.2016 --- 36,8 s, 15.6.2016 --- 20,8 s (o 44% rychlejší)

2-3.. Tonda J. (66) 10.2.2016 --- 7,8 s, 15.6.2016 --- 4,4 s (o 44% rychlejší)

4.. Eva E. (71) 10.2.2016 --- 10,3 s, 15.6.2016 --- 6,7 s (o 35% rychlejší)

Pokud bychom posuzovali nejkratší čas, vyhrál by Tonda, který na každé cvičení přijíždí na svém kole a považuji ho za největšího “sporťáka”:-)

A tady jsou časy ostatních, nyní již bez pořadí.

Josef F. (77) 10.2.2016 --- 8,9 s, 15.6.2016 --- 8,4 s

Václav V. (59) 10.2.2016 --- 7,6 s, 15.6.2016 --- 7,0 s

Majka K. (74) 10.2.2016 --- 6,4 s, 15.6.2016 --- 6,1 s

Vláďa W. (66) 10.2.2016 --- 8,0 s, 15.6.2016 --- 6,8 s

Lída K. (76) 10.2.2016 --- 7,9 s, 15.6.2016 --- 6,6 s

Honza P. (72) 10.2.2016 --- 7,7 s, 15.6.2016 --- 7,9 s

I těmto lidem patří můj obdiv. Každou středu dorazí na cvičení, i když se třeba necítí úplně nejlépe. Nevzdávají se, nevymlouvají se. Když upadnou, zase se zvednou a jdou dále...

Představení smovey v Rosce

Dne 18.8.2015 proběhlo představení smovey v centru roztroušené sklerózy Roska v Praze 7 - Holešovicích, kde se pravidelně setkávají lidé postižení touto nemocí.

Je to vlastně moje třetí setkání se skupinou lidí, kteří mají nevyléčitelnou nemoc, která postihuje mozkovou, nervovou, a vyjma jedné, i svalovou oblast lidského těla. První skupinou jsou lidé s parkinsonovou nemocí, druzí s alzheimerovou chorobou a do třetice lidé trpící roztroušenou sklerózou (RS). Hned v úvodu mého setkání s paní Kubínovou, která vše zorganizovala a patří jí proto i můj velký dík a dále s paní magistrou Bláhovou, předsedkyní organizace Roska, mě napadla myšlenka, proč organizace sdružující lidi nemocné těmito třemi chorobami více nespolupracují? Vždyť v jednotě je síla a dalo by se jistě více "vybojovat" pro lidi, kteří potřebují pomáhat. Snad tato myšlenka najde někdy v budoucnu své naplnění.

Již v minulosti jsem se setkal s několika lidmi postiženými RS. První byla Olina, kamarádka, kterou jsem potkal před dvaadvaceti lety v jednom táborském fitness centru. Dále její pozdější přítel, který se už velmi obtížně pohyboval o francouzských holích. Před několika lety stejnou diagnózu vyslechla i moje neteř. V loňském roce jsem se zase seznámil s jednou maminkou u základní školy, kam jsem doprovázel svou dceru, jež se mi svěřila, že ji sužuje RS. Co tím chci napsat? Jen snad to, že tito lidé jsou mezi námi a můžeme se s nimi setkávat velmi často a neměli bychom je přehlížet.

RS je chronické zánětlivé onemocnění centrálního nervového systému (mozek a mícha), které

poškozuje pochvy nervových vláken i vlákna samotná, čímž negativně ovlivňuje řízení celé řady tělesných, mentálních i psychických funkcí. V České republice je zhruba 19 tisíc, nejčastěji mladých lidí mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. Nemoc je sice nevyléčitelná, ale pokud je včasně diagnostikována, lze její průběh významně stabilizovat.

Mezi zlepšování stavu lidí trpící RS patří i pohyb a cvičení. A tak slovo dalo slovo a s paní Kubínovou ze seniorského domova Pod Kavčí Skálou v Říčanech jsme se domluvili na realizaci této akce. Do centra Roska nakonec dorazilo asi deset lidí, kteří si vyslechli informace o vzniku smovey a jeho účincích. Posléze si mohli vyzkoušet několik cviků se smovey a rovněž pocítit vibrace na vlastním těle skrze masáže šíje a zad.

Navštěvníci akce byli nadšení a pro mě to bylo opět utvrzení v tom, že takovéto akce dávají smysl a mohou ukázat těmto lidem novou cestu, kterou se vydat, budou-li chtít zlepšit svoje pohybové schopnosti a také i svou náladu.

Bechtěrevik se pustil k znovuzískání své kondice

Tento týden se Tomáš (44) po zdravotní přestávce opět pustil do boje se svou hmotností okolo 140 kg při výšce 2 m a jednak se zlepšením své kondice, protažením ztuhlých svalů a udržením pohyblivosti svojí srůstající páteře, co nejdéle to jen půjde.

S Tomášem jsem již dříve v minulosti cvičil, před sedmi lety, ve fitness centru, kde si už tehdy občas stěžoval na bolesti v bederní páteři, které z mého pohledu nesouvisely se cvičením a v té době nám nebyla známa ani jejich příčina. Až v průběhu dalších let zjistili a diagnostikovali lékaři Tomášovi Bechtěrevovu nemoc.

Co to vlastně je ta Bechtěrevova nemoc? Je to chronické zánětlivé onemocnění zejména páteřních obratlů. Při Bechtěrevově nemoci se v těle vyskytuje antigen HLA-B27, který patří do skupiny HLA antigenů, což jsou vlastně molekuly na povrchu buněk, podle kterých imunitní systém rozeznává vlastní buňky od cizích. Tato nemoc se pak projevuje chronickou ztuhlostí a bolestivostí zejména v bederní oblasti. Cvičení a pohyb zmírňuje tyto její projevy, ale bohužel ani současná medicína nedokáže tuto nemoc vyléčit. Průběh nemoci je dlouhodobý, trvá několik let, kdy páteř postupně tuhne a ztrácí svoji pohyblivost. Dochází k ankylóze páteře (nepohyblivé srůsty v důsledku tvorby syndezmofytů, což jsou kostěné můstky mezi obratli vedoucí k tzv. bambusové páteři).

Tomáš v mezidobí cvičil a rehabilitoval s jinými odborníky. Nyní měl zdravotní přestávku, která se projevila na jeho aktuální fyzičce. Až se rozhodl opět se pustit do bitvy, a tak slovo dalo slovo a my se začali scházet na venkovním cvičišti u Agrofertu, jehož hlavní atrakcí je proslulý olympijský klikující autobus.

Při třetí lekci mi kladl na srdce, aby jeho cvičení mělo progres a dlouhodobou kontinuitu, musí se dbát na pestrost cviků a využití rozmanitých cvičebních pomůcek tak, aby ho tréninky bavily. Dále by jeho počáteční cvičební eufórie neměla mít za následek přetěžování a bolestivost jeho svalstva, což není snadné v jeho případě dodržet, neboť Tomáš je opravdu poctivý dříč, mezi jehož další oblíbené sporty patřily veškeré míčové sporty s převahou volejbalu. Nyní se příležitostně věnuje tenisu a horské turistice. Jak sám říká, jeho nohy vydrží opravdu hodně:-)

Parkinsonici cvičili před seniorským domov

Včerejší cvičení se smovey bylo opravdu netradiční, a tak mi nedá o tom nenapsat, alespoň krátkou zmínku doloženou jednou fotografií.

Jelikož jsme se se šéfkou pražského klubu Janou Večlovou dohodli nepřerušovat cvičení se smovey přes prázdniny, scházíme se i nadále v seniorském domově ve Vršovicích ve stejný den i čas, akorát už necvičíme ve cvičebním sále, ale chodíme raději ven (pokud nám přeje počasí). Posledně jsme se prošli a pocvičili v nedalekých Holečkových sadech. Včera jsme chtěli vyrazit také. Zpočátku jsme se sešli jen já a dva parkinsonici. Než jsme ale stačili vyrazit, začali se "trousit" další fanoušci smovey. A tak místo toho, abychom odešli, začali jsme cvičit před domovem a já postupně "odskakoval" pro smovey dalším nově příchozím. Po chvíli se k nám přidala i kolem projíždějící vozíčkářka s dcerou, která nejdříve razantně odmítala si smovey jen vzít do rukou, ale na naléhání dcery nakonec podlehla a pak si s ním "pošvihávala o sto šest" se širokým úsměvem ve tváři (bohužel na fotografii není, musela chvíli před koncem do seniorského domova). Za to náš "pán na vozíčku" zvládal i daleko těžší cviky než obvykle. Cvičení přerušil jen na chvilku, neb mu ošetřovatelka donesla ven nějaké medikamenty.

Upřímně jsem si myslel, že cvičení přes léto asi nebude smysluplné, z důvodu malé účasti, ale včerejšek mě přesvědčil o opaku. A tak všichni kdo můžete a chcete cvičit, doražte v obvyklý čas na obvyklé místo, jen prosím, raději s časovou rezervou, abychom mohli začínat včas.

Rozhovor (ne)jen o Parkinsonově nemoci

Šéfce Parkinsonova klubu Praha Janě Večlové jsme položili několik otázek o její nemoci a přístupu k ní. Pro mnohé z nás může být pro nás inspirací a též nám tak dát cennou radu, jak se povznést nad všechny malichernosti všedních dní.

Martin: Jani, jak dlouho máš Parkinsonovu nemoc (PN) a čím to u Tebe vlastně začalo?

Jana: Diagnózu PN mám od r. 2005, příznaky od r. 2000. Nemoc u mě začala zhoršenou psychikou, užívala jsem antidepresiva a byla půl roku v pracovní neschopnosti. Cítila jsem značné přetížení organismu, dlouhodobý pracovní stres a tenze do hlavy. V r. 2005 mi na Homolce potvrdili Parkinsonovu nemoc a od té doby se léčím.

Martin: Jakou léčbu jsi doposud podstoupila?

Jana: Běžnou farmakoterapii, která se indikuje na tuto diagnózu. Více než 10 let užívám léky – antidepresiva, antiparkinsonika, léky na štítnou žlázu.

Martin: Proč cvičíš s vibračními kruhy SMOVEY a co Ti to přináší?

Jana: S vibračními kruhy cvičím nejen v našem klubu, ale také ve vodě – AQUAsmovey (cvičí se každý čtvrtek v 18:45 a 19:45 v Plaveckém Areálu Jedenáctka na Praze 11, pozn. red.) Cvičení s kruhy je zajímavé, nevšední a přináší zase nové zkušenosti.

Martin: Jak Ti PN změnila život?

Jana: PN mi hodně změnila život a vše co s tím souvisí. A proto s oblibou říkám – před Parkinsonem a s Parkinsonem. V období "před" jsem byla velmi aktivní člověk, myslím sportovně aktivní – pravidelně jsem cvičila, jezdila na kole, moji kamarádi byli z řad sportovců. Bavila mě práce na zahradě a cestování. V období "s" se vše velmi změnilo… Nyní s odstupem času vím, že jsem velmi brzy zanechala aktivní sportovní činnosti a začala jsem se věnovat charitě. Najednou jsem měla potřebu pomáhat, být užitečná, a tak jsem se zapojila do práce ve Společnosti Parkinson (2006-2014), nyní působím ve sdružení Parkinson Help.  

Martin: Co by si doporučila ostatním Parkinsonikům?

Jana: Parkinsonik by měl zůstat aktivní - pohybově, nepřestávat se udržovat v kondici. Dnes bych se chovala určitě jinak. Ovšem, kdo ví…?

Martin: Držím palce. Děkuji za rozhovor.

Foto: Jana Večlová, Slovensko na kole (soukromý archív Jany Večlové, r. 2006)

Redaktor: Martin Hojda

Smovey patří k parkinsonikům již čtvrt roku

Začátkem letošního roku by mě ani nenapadlo, že o cvičení se smovey bude takový zájem jako právě v Klubu Parkinson Praha. Ačkoliv smovey vymyslel člověk, který sám onemocněl Parkinsonovou nemocí, nemám moc zpráv z okolních zemí, že by tam někdo s parkinsoniky takto cvičil. Můj selský rozum však říkal, když to vymyslel parkinsonik, kterému to pomáhá, proč to právě u nás v Česku nevyzkoušet právě na těchto lidech?

A tak se i stalo. Slovo s Janou Večlovou dalo slovo a já poprvé (ještě bez Péťulky) zavítal do Vršovic představit smovey. Ani si neumíte představit, jakou jsem měl trému, která se však po krátké chvíli rozplynula jako ranní mlha nad lesem a všem nám tam bylo nakonec skvěle.

Během krátké doby se ze cvičení se smovey stala tradice, kdy každou středu na cvičební hodinu dorazí pravidelně nad dvacet parkinsoniků, kteří svým cvičebním nasazením mohou inspirovat nespočet "peciválů" neprovozujících žádnou pohybovou činnost. Snažíme se s Péťulkou vždy lekci přizpůsobit aktuálnímu zdravotnímu stavu parkinsoniků, přičemž pokaždé máme za cíl jim zlepšit náladu na maximum. Tomu všemu nám pomáhá doprovodná hudba v podobě českých písniček od populárních interpretů. Občas máme "bláznivou" náladu, a tak zařadíme i krátkou diskotéku se smovey. Každou lekci se však v úvodu dostane na krátkou procházku se smovey, dále na několik cvičebních bloků tří cviků se smovey (trojice střídavě vedu já a Péťa, aby byla zajištěna kreativita cvičení), poté následuje strečink a na závěr masáž se smovey.

Připadáme si tam jako jedna velká rodina. Vůbec nezáleží na tom, jaké kdo má zrovna obtíže. Každý cvičí tak, jak může. Ani věk nemá na nic žádný vliv. Vše je o jakési eufórii a o tom, že v tu chvíli je vše okolo nás nepodstatné. Kéž by to mohl zažít každý z nás.

Smovey patří k parkinsonikům již čtvrt roku

Parkinsonici se smovey zaplnili cvičební sál na maximum

Dnes jsme s kolegyní Péťulkou opět zavítali za našimi dobře známými parkinsoniky do "Sámovky", kde již dva měsíce společně cvičíme za zvuku vibračních kruhů smovey, které nám všem dělají dobře, jak po těle tak i na duši. A ani dnes tomu nebylo jinak.

Ačkoli máme v zásobě 20 párů smovey, dnes nám pro všechny nadšené cvičence nestačily (asi 30 cvičících) a opakovala se situace, která nastala v začátcích našeho působení ve Vršovicích, kdy jsme měli jen deset cvičebních pomůcek na dvacet parkinsoniků. A po pravdě ani ve cvičebním sále už nezbylo žádné místečko navíc. A tak se nabízí otázka, co bude dále? Velmi nás těší, že je takový zájem o toto cvičení a že jeho popularita neustále stoupá. Pokud bude pěkné počasí, můžeme jít cvičit na čerstvý vzduch i do parku. Bude-li však počet zájemců o cvičeni dále vzrůstat, nezbude nám, než hledat ještě větší prostory pro případ, že nastane špatné počasí.

V každém případě za týden opět "na cvičenou". Budeme zase "smůvit":-)

Ještě si dovolím krátký komentář k poslední fotografii, na níž je stočená karimatka zasunutá do dvou smovey, což je dílo jednoho šikovného parkinsonika. Chválíme jeho kreativitu:-)